Příručka která snadno a rychle ukáže co se jinak obtížně vyhledává ve spletité síti podobných údajů.

 Autorka mistrně popisuje příběhy s kriminální zápletkou,  které jsou protkány fantastičnem. Autorka během vydání knihy zemřela.

 to je název motivační knihy rozhovorů s tělesně postiženými lidmi, kteří dosáhli i přes svůj handicap pozoruhodných výkonů.

 Válečný deník Josefa Svobodného, narozeného v Bozkově u Semil, obsahuje autentické zápisky vojáka, který narukoval k 11. zeměbraneckému pluku a účastnil se bojů na ruské frontě. V červnu 1915 byl zajat a v ruském zajetí strávil více než dva roky. Následně vstoupil do československých legií, kde byl zařazen do 2. střeleckého pluku. Zde sloužil jako vojín strojní roty. Začátkem roku 1920 byl repatriován do vlasti na palubě lodi Silesia.

Publikace je doplněna fotografickou přílohou z autorovi pozůstalosti včetně dobových dokumentů z jeho služby u československých legií v Rusku.

Autor knihy Miloš Šťastný pochází ze severočeského Děčína. Říká, že pokud chce člověk svůj život naplnit, musí mít nějakého koníčka. Jemu se dětský sen splnil. Stal se strojvedoucím. Důchodcovský věk mu otevřel naplno stavidla k ostatním zálibám, kterým se nemohl stoprocentně věnovat. Přesto však jedna linie stále drti- la jeho myšlenky tak dlouho, až si řekl, že se s nimi musí podělit v nějaké knize.

   Kapitolami knihy probleskují osudy jeho kamaráda Viktora s jeho myšlenkami a vztahy, pátrajícími po opravdovém přátelství. V kontextu dokumentů odkrývá rozporuplnou osobnost, která irituje řadu lidí v průřezu let a politických událostí v mládežnickém světě tzv. Mikrokolektivního hnutí.  

Knížka o rozsahu 178 stran běžného formátu nabízí 32 portrétů osobností Brna, rodáků či příchozích, kterým se město stalo místem trvalého pobytu a srdeční záležitostí. Stali se brněnskými patrioty, každý z nich se zapsal do dění, dnes již historie Brna. Většina se narodila ve dvacátých letech minulého století, v šedesátých letech byli zpravidla již obecně známi, měli za sebou kus díla, u mnohých jejich práce a tvorba kulminovaly. Do života všech různým způsobem zasáhly události roku 1968 a následné období normalizace.

Portréty se opírají o rozhovory uveřejňované v letech 2003 až 2009 v tehdejší Literární příloze časopisu KAM. Autor se s každou z osobností vícekrát setkal, jejich slova zachycoval na zvukový záznam. Přepis všech rozhovorů před zveřejněním byl autorizován. Knižní vydání je jen drobně stylisticky upraveno, opatřeno potřebnými věcnými informacemi a chronologickými daty, případně doplněno postřehy či glosami autora. Třicet dva z osobností, především z okruhu kultury a umění, ale i několik z jiných oblastí vyprávějí samy o tom, co považovaly ve svém životě za klíčové a podstatné. Významnou roli sehrává i město, v němž žily a pracovaly.  Těch 32 je jen částí z významných osobností jedné generace, připomíná autor a píše: „Už mezi námi nejsou. Všech si vážím, s některými jsem se osobně sblížil, s několika spřátelil a chybí mi.“  Třicátou třetí je paní Milena Flodrová, historička a znalkyně Brna která nadále neúnavně dává své znalosti a síly ve prospěch svého města. Její úvodní slovo je též převzato též z někdejšího rozhovoru v KAMu.

Povídkový soubor U piva se nemluví předkládá propletené lidské osudy v nelítostném a absurdním časoprostoru. Vypravěč se sice obrnil vtipem, ale přesto ví, že jej realita dožene. Z příběhů vystupuje sebeironie, která stojí v kontrastu proti touze žít a především prožívat. Touhy, vášně, události… Samotný čin ovšem často steče po povrchu a zůstane pouze myšlenkou. Zásadní částí knihy je její výtvarný doprovod, který spoluutváří atmosféru plnou lidských karikatur a pokroucené skutečnosti.

  Zatím určitě nejlepší sbírka textů, (básní), již známého autora.

 Druhé světová válka a odboj proti nacismu stále patří mezi lákavá témata české literatury. Většinou je ale její pozornost soustředěna na události zahraniční, neboť tam byly oprávněně  hledány kořeny pozdějšího politického vývoje  Domácí odboj byl a je vnímán jako něco druhořadého a méně významného. Takové vnímání vedlo k současnému společenskému vědomí, že domácí rezistence v období okupace byla nepatrná a nevýznamná. Od těchto myšlenek již není daleko k úvahám, že pocit trvalého útisku a malosti českého národa je jeho trvalou vlastností, že národní hrdost nám není vlastní a je vlastně zbytečná.  Historická kontinuita se v naši myslí vytrácí, což dokumentuje skutečnost, že jména padlých z domácího odboje, po nichž jsou nazvány mnohé ulice Brna, jsou dnes již mnohdy  anonymní. Většina již netuší po kom je nazvána Burešova, Kamanova, Štolcova, Hudcova, Lužova, Kudeříkové nebo Uhrova. K těmto jmenovaným se řadí tisíce dalších, kteří byli za okupace spojení pojivy ilegálních sítí a mnoha odbojovými činy, dnes již zapomenutými.

    Odbojáři Brněnska měli svou činnost ztíženu, neboť v Brně působila řídící úřadovna gestapa pro Moravu, která si ve městě a jejím okolí vytvořila silné pozice a obě složky, jak odbojová tak potlačovací sváděly mnohdy skryté a tvrdé souboje, jejichž konečným výsledkem byli mrtví na obou stranách. Bohužel, těch mrtvých na straně domácího odboje bylo mnohem více. Téma odboje bylo po válce využíváno v různých formách k dobové propagandě, jednou levé, jindy pravé. Proto mnohá témata tohoto boje zůstala zastřena a ani dnes, po více než 70 letech od ukončení války, není zájem se k nim vracet. Publikace Deprese a naděje vypráví o mnoha mužích a ženách Brněnska, o jejich odbojových formacích, kteří s trvalou depresí okupace a mnoha nadějemi, leckdy marnými, se pokusili vzepřít nepřízni doby, ve které žili. Přesto do tohoto boje šli.