Kniha zajímavým způsobem a hlevně srozumitelným popisuje sled událostí v Evropě

 Válečný deník Josefa Svobodného, narozeného v Bozkově u Semil, obsahuje autentické zápisky vojáka, který narukoval k 11. zeměbraneckému pluku a účastnil se bojů na ruské frontě. V červnu 1915 byl zajat a v ruském zajetí strávil více než dva roky. Následně vstoupil do československých legií, kde byl zařazen do 2. střeleckého pluku. Zde sloužil jako vojín strojní roty. Začátkem roku 1920 byl repatriován do vlasti na palubě lodi Silesia.

Publikace je doplněna fotografickou přílohou z autorovi pozůstalosti včetně dobových dokumentů z jeho služby u československých legií v Rusku.

 Začneme-li se duchovně probouzet, nebudeme zpočátku své duchovní cestě rozumět; ještě obtížnější pak bude naše vnímání někomu sdělit.

Čtyři postavy tohoto „léčivého románu“ reprezentují čtyři stránky lidské bytosti, které často nedovedeme harmonicky rozvíjet.

Recenze: Tato kniha je v lecčems ojedinělá. Nevypadá jako učebnice, ale spíše jako čtivý příběh – a přitom vlastně učebnicí je. Je inspirací, jak si lépe uspořádat postoj k životu a jak lépe vyvažovat jednotlivé složky své osobnosti. „Léčivý román“ – to je podtitul a také těžiště knihy. Jednotlivé složky osobnosti jsou reprezentovány čtyřmi postavami, jež nám dobře popíší podstatu každé z nich. Nelekněte se prosím, když budou jednat nelogicky nebo i trochu schizofrenně. Vstupujeme totiž do oblastí, které pouhou logikou popíšeme jen stěží.

Přesuneme-li se do roviny příručky, můžeme říci, že kniha pojednává daleko více o tom, co nám nejčastěji brání dostat se na duchovní cestu, nežli o samotném cíli této cesty – absolutní realitě. Věnuje se rozpoznání toho, které ze svých čtyř složek upřednostňujeme na úkor zbývajících a tím se dostáváme do nerovnováhy. 

Pjér la Šé'z je psycholog, terapeut se sympatiemi k C. G. Jungovi.

Autor knihy Miloš Šťastný pochází ze severočeského Děčína. Říká, že pokud chce člověk svůj život naplnit, musí mít nějakého koníčka. Jemu se dětský sen splnil. Stal se strojvedoucím. Důchodcovský věk mu otevřel naplno stavidla k ostatním zálibám, kterým se nemohl stoprocentně věnovat. Přesto však jedna linie stále drti- la jeho myšlenky tak dlouho, až si řekl, že se s nimi musí podělit v nějaké knize.

   Kapitolami knihy probleskují osudy jeho kamaráda Viktora s jeho myšlenkami a vztahy, pátrajícími po opravdovém přátelství. V kontextu dokumentů odkrývá rozporuplnou osobnost, která irituje řadu lidí v průřezu let a politických událostí v mládežnickém světě tzv. Mikrokolektivního hnutí.  

Knížka o rozsahu 178 stran běžného formátu nabízí 32 portrétů osobností Brna, rodáků či příchozích, kterým se město stalo místem trvalého pobytu a srdeční záležitostí. Stali se brněnskými patrioty, každý z nich se zapsal do dění, dnes již historie Brna. Většina se narodila ve dvacátých letech minulého století, v šedesátých letech byli zpravidla již obecně známi, měli za sebou kus díla, u mnohých jejich práce a tvorba kulminovaly. Do života všech různým způsobem zasáhly události roku 1968 a následné období normalizace.

Portréty se opírají o rozhovory uveřejňované v letech 2003 až 2009 v tehdejší Literární příloze časopisu KAM. Autor se s každou z osobností vícekrát setkal, jejich slova zachycoval na zvukový záznam. Přepis všech rozhovorů před zveřejněním byl autorizován. Knižní vydání je jen drobně stylisticky upraveno, opatřeno potřebnými věcnými informacemi a chronologickými daty, případně doplněno postřehy či glosami autora. Třicet dva z osobností, především z okruhu kultury a umění, ale i několik z jiných oblastí vyprávějí samy o tom, co považovaly ve svém životě za klíčové a podstatné. Významnou roli sehrává i město, v němž žily a pracovaly.  Těch 32 je jen částí z významných osobností jedné generace, připomíná autor a píše: „Už mezi námi nejsou. Všech si vážím, s některými jsem se osobně sblížil, s několika spřátelil a chybí mi.“  Třicátou třetí je paní Milena Flodrová, historička a znalkyně Brna která nadále neúnavně dává své znalosti a síly ve prospěch svého města. Její úvodní slovo je též převzato též z někdejšího rozhovoru v KAMu.

Povídkový soubor U piva se nemluví předkládá propletené lidské osudy v nelítostném a absurdním časoprostoru. Vypravěč se sice obrnil vtipem, ale přesto ví, že jej realita dožene. Z příběhů vystupuje sebeironie, která stojí v kontrastu proti touze žít a především prožívat. Touhy, vášně, události… Samotný čin ovšem často steče po povrchu a zůstane pouze myšlenkou. Zásadní částí knihy je její výtvarný doprovod, který spoluutváří atmosféru plnou lidských karikatur a pokroucené skutečnosti.

  Zatím určitě nejlepší sbírka textů, (básní), již známého autora.